ROMANCE O KARLU IV
Král Karel s Buškem z Vilhartic
ted zasedli si k dubovému stolu -
ti dva u pili mnohou cíši spolu
a zapeli si z plných plic.
„ Nu dej sem zlaté cíše, páe,
a nalej vína - dolej výš !
dnes, pane Bušku, cehos zvíš ! “
Král Karel vesel káe.
„ Zde po tom víne, Bušku, slyš,
domáci slunce naše vloni hrálo -
tot první vino, které v cechách zrálo
-
aj tedy vzhuru, pijme ji ! “
A pili - král však náhle prsknul -
„ To e je vino ? tenhle kvas ?
vdyt kriví ústa, láme vaz ! “
a zlostne rukou mrsknul.
„ Eh - vezu révu z Burgund sem, “
král dál a dál si v zlosti svoji vede,
„ a takovouhle pelun mne z ní zvede
ta velebená ceská zem !
Jsem presvedcen, kdy broskve vsadím,
e scesám trpké trnky s nich,
a chceš-li klidit pustý smích,
zde rue sázet radím !
Však jaká zeme - taký lid !
vás kdyby ucit chteli všickni svatí,
zda všimnou si jich ceši palicatí -
bud svatý rád, kdy není bit !
jak bych zde mlátil otep slámy !
Necht chci co chci, za krátký cas
se všecko jinak zvrtne zas -
mám já to bídu s vámi ! “
Prec zase cíši k ústum zdvih´
a napiv se, své velké dobré oci
tet kradmo pres stul po soudruhu toci,
ten však je jako pena tich.
Jen - aby marne nezahálel -
pan Bušek mácel zub a pysk
a vino ku punebí tisk´
a po jazyku válel.
„ Ba je to bida, “ del zas král
a rychle zavdal sobe vina znovu,
tak rychle, jak by bránil zlému slovu,
však kolem úst ji úsmev hrál.
„ Mám ízní umrít ? - na
mou víru,
ty´s oslep´, páe, nevidiš,
e prede mnou je prázdná cíš ?
-
A dej mi dobrou míru !
Pij, Bušku - ji se nezarmut -
a poslyš, co ti král tvuj moudrý praví
:
muj jazyk je jak známo vybíravý -
a našel ji v tom vine chut.
Viš - zkoumat treba, Bušku milý !
to vino má svuj zvláštní ráz,
zprv trpké, ale milé zas -
My, myslím, se u vpili ! “
„„ Nu vidíš, králi : tak náš
lid !
Má duši zvláštní - trochu drsná
zdá se -
však kvete po svém, v osobité kráse
- ““
ted prerušil svuj náhle klid
hned rozveselen Vilhartice -
„„ ach pribli k tomu lidu hled
a pritiskneš svuj k nemu ret
a neodtrhneš vice ! ““