ROMANCE O JARE 1848

Cas oponou trhnul - a zmenen svet !
Kam, kam padlo lidstvo staré ?
Ej, kamkoli letel hled,
vše nové, tak mlade jaré !
A ve vzduchu šumela divná báj
a pel nám ji sad, pel ji haluzný háj,
i pel nám ji údol i horstva tem,
a pela ji celá nám širá zem
a peli jsme : „ Volnost - volnost ! “

Tak lesklá ted´ cela, tak kyprý ret
a pohled tak vlhce rásný,
krev na rubín mladla, sval zmenil se v kvet
a každý byl clovek krásný !
Nám ve jedno splývala noc a den
den samá tužba, pln záre sen -
my chveli se, nevedeli oc,
my smáli se, nevedeli proc -
ach prízraky první lásky !

Jak ku svatbe hluknul se mužstva roj,
druh druhovu ruku trímal,
a jásave kupredu šel ten voj,
byt osud i v dela hrímal,
Kde klobouk, tam péro, kde bok, tam zbran -
kdo tyranem, prchni, chran se, chran,
jet ztracen, kdo ve smích by statnost bral,
z tech každý by stokrát život dal
„ za národ i lidstvo celé ! “

I príroda všude se leskla kol,
den každý jak vyhejckaný,
mel modrouckou na sobe kamizol
a zlatem byl obetkaný.
Kraj celý jak bálová sin se skvel,
kdes pod zemí hudba, vždyt tancil, kdo šel
sám pánbuh nás pokynem k tanci zval
a blažen se nad námi usmíval :
„ Nuž konecne lidmi tedy “