BALADA ZIMNÍ

Carodej šel po silnici
v mrazné zimní chumelici,
došel k šeré šibenici.
Sibenice trojram lysý,
na ní tri zlodeji visí.
Usednul. „Zde dobré bydlo.
Máte, hoši, pekné sídlo ! -
Ale ted už honem dolu,
ponoclehujem tu spolu ! “
Zaklel, máchnul rukou v kole,
hup ! a již jsou všichni dole.

Zasedli kruh ve príšerný.
Hlavy sobe napravují,
mistra chvalne pozdravují.
První jako pes je cerný,
kde ramena tu kolena,
brada veky neholena;
druhý s hlavou rozsochato,
s nohou drevem podepjatou;
tretí - pánbuh budiž s námi ! -
celý nahý - v ocích ledy,
Po tvári je jíním šedý
a po tele strechýl samý.

„ Vzkrísil jsem vás, dále žijte,
tropte dál svou lotrovinu,
za to mne dnes posloužíte.
V šibenice nocním stínu
pospolu se pobavíme,
vínem spijem, povyspíme.
Vzhuru, sneste, ceho treba,
jeden perin, druhý chleba,
tretí vína - kapka staci ! -
vzhuru, lette, pléme strací ! “
Vzlétli jako hejno ptací.

Vzduch jen hvizdnul divým letem
a jíž první snes' se zpátky.
„„ Nesu polštárícek malý,
uzmul jsem jej vdove chudé
churavícím pod ditetem;
trochu na nás bude krátký - ““
„ Však ho na nás dosti bude ! “
mistr tovaryše chválí;
riká slova, statek množe :
už tu ctvero mekké lože.
Nad hlavami teskné vání
jako dálné žalování.

A již je tu nazpet druhý.
„„ Nesu víno, šel jsem zchytra
na skrín kostelního sluhy,
melo ku mši sloužit zítra;
jen že je ho málo trochu - ““
„ Stací nám, muj dobrý hochu ! “
Mistr ríká svoje bludy
a již vína kolem sudy.
Ve vzduchu to lacne hucí,
jak když šedí vlci skucí.

Tretí tu a volá v plesu :
„„ Svecenou ti hostyj nesu !
Vyrval jsem ji knezi ctnému,
nes' ji k smrti nemocnému
na poslední posilnení ! ““
„ Dobrý chléb, když jiný není -
Hrom vtom bouchnul. - Co se deje ?
Zem se pod nohama chveje,
vzduch jak hlína, plný chmýru,
vše se tocí v náhlém víru,
co kde leži, co kde stojí,
vzhuru dolu lítá v roji,
a ti ctyri v divém kuru
letí jako plevy vzhuru.
Ješte zavzdechnutí táhlé
a zas ticho, ticho náhlé.

Zimní ticho. Prišlo ráno,
s nocí den se plave mísí,
nad silnicí trojram lysý,
na nem ctyri chlapi visí.