BALADA PAŠIJOVÁ

Byla rada kol božího trunu
svolána, by Satan mel svou vuli.
Slétli andelé se s nebes koncin
vzlétl také Satan šumne zduli.

A Buh kynul. Bylo ticho, ticho.
„ Satane, nuž prones slovo svoje ! “
Andel desu uklonil se pánu :
„ Pozdravena koruna bud Tvoje !

Vznáším žalobu pred tvárí nebes,
žalobu na Tebe, Hospodina,
žes dal zrádne lidstvu na spasení
královského Mariina syna.

Dals mne lidstvo darem za hrích jeho
bych je spoutal žalem, vecnou nocí,
zželelo se Ti zas lidstva toho,
a Ty saháš na koren mé moci ! “ -

„ Dávám syna svého jediného,
jeho život lidstva za spasení.
Není, Satane, to cena plná ? “
Satan volá : „ Neni, Bože, není ! “

„ Nuže pridej ty, a pridej dále
každý andel. co jich po mém nebí,
muk mu velkých, nežli na kríž smrti
pribijí ho studenými hreby ! “

Vystoup´ Cherub : „ Dej mu v kalich nevdek,
onen nevdek, jenž až k nebi kricí,
že ti, pro než mladý život dává,
sami „ Kamenuj ! “ a „ Na križ “ ricí ! “

Vystoup´ Seraf : „ Dej mu bolest onu,
která srdce bodá nejlíteji :
ti, jež k sobe vinul nejtoužneji,
že ho zalhou, zradí, opoužtejí ! “

Vystoup´ Trun : „ Nech pocítiti jeho,
že ho opustilo celé nebe,
nech ho zoufat, žes i Ty odvrácen
a že ztratil, Bože, také Tebe ! “

A Buh kynul : „ Satane, ty slyšíš !
je to dosti lidstva za spasení ?
Andel desu, rozpráh krídla chará,
volá nebem : „ Není, Bože, není !

Jedna bolest nad bolesti všechny,
jedna muka nade všechna muka -
pod krížem stuj matka, by syn videl,
jak to její srdce horem puká ! “