BALADA PAŠIJOVÁ
Byla rada kol boího trunu
svolána, by Satan mel svou vuli.
Slétli andelé se s nebes koncin
vzlétl také Satan šumne zduli.
A Buh kynul. Bylo ticho, ticho.
„ Satane, nu prones slovo svoje ! “
Andel desu uklonil se pánu :
„ Pozdravena koruna bud Tvoje !
Vznáším alobu pred tvárí
nebes,
alobu na Tebe, Hospodina,
es dal zrádne lidstvu na spasení
královského Mariina syna.
Dals mne lidstvo darem za hrích jeho
bych je spoutal alem, vecnou nocí,
zelelo se Ti zas lidstva toho,
a Ty saháš na koren mé moci ! “ -
„ Dávám syna svého jediného,
jeho ivot lidstva za spasení.
Není, Satane, to cena plná ? “
Satan volá : „ Neni, Boe, není ! “
„ Nue pridej ty, a pridej dále
kadý andel. co jich po mém nebí,
muk mu velkých, neli na krí smrti
pribijí ho studenými hreby ! “
Vystoup´ Cherub : „ Dej mu v kalich nevdek,
onen nevdek, jen a k nebi kricí,
e ti, pro ne mladý ivot dává,
sami „ Kamenuj ! “ a „ Na kri “
ricí ! “
Vystoup´ Seraf : „ Dej mu bolest onu,
která srdce bodá nejlíteji :
ti, je k sobe vinul nejtouneji,
e ho zalhou, zradí, opoutejí ! “
Vystoup´ Trun : „ Nech pocítiti jeho,
e ho opustilo celé nebe,
nech ho zoufat, es i Ty odvrácen
a e ztratil, Boe, také Tebe ! “
A Buh kynul : „ Satane, ty slyšíš !
je to dosti lidstva za spasení ?
Andel desu, rozpráh krídla chará,
volá nebem : „ Není, Boe, není
!
Jedna bolest nad bolesti všechny,
jedna muka nade všechna muka -
pod kríem stuj matka, by syn videl,
jak to její srdce horem puká ! “