BALADA O DUŠI KARLA BOROVSKÉHO

Po lucine slz a vzdechu
šly dve duše v pilném spechu.

Za nima pak tretí duše,
hrišná duše težce klušle.

Když až k ráji dostupaly,
na dvere tam zaklepaly.

„ Vstante, Petre, s klícem jdete,
kdo to tluce, pohlednete. - “

„ Pane, jdou dve dobre duše,
za nima však hrišná kluše. - “

„ Dvema dobrým prístup dejte,
však té hríšné nic nedbejte.

Ukažte jí širou cestu,
kludy k pekelnému mestu. “

Sotva všichni svatí spolu
k zlatému zas sedli stolu,

už zas znejí pádné rány
buch, buch ! od nebeské brány.

„ Vstante, Petre, s klícem jdete,
kdo to tluce, pohlédnete. - “

„ Je tu zas ta duše hríšná,
zarputilá, tuze pyšná,

opírá se celým telem,
do vrat našich buší celem. - “

„ Hned ji odtud vyprovodte,
do propasti mne ji shodte.

Hodte ji tam vlastní rukou,
at se setká s pekel mukou.

„ Ne tak, ne tak, milý synu,
odpust hríšné duši vinu ! “ -

„ Zeptej se jí, matko milá,
dobrého co ucinila !

Kolik svátku posvetila,
kolik pátku postem ctila,

zdali také modlitbicku
posílala ku nebícku ? “ -

„ Já jsem svátku nesvetila,
ani pátu nepoctila,

jenom jednu modlitbicku
posílala jsem ku nebicku. - “

„ Tedy, duše, pekne klekni,
modlitbicku svou nám rekni ! - “

„ Svatý Jene z Nepomuku,
drž nad námi Cechy ruku,

by nám Buh dal, co dal Tobe,
náš by jazyk neshnil v hrobe ! “

Usmál se pán Ježíš trochu :
„ Inu - je to divné, hochu !

Ale prec ta modlitbicka
pomáhá ti do nebícka.

Sedni vedle tam té vdovy,
at ti, zac sem prišla, povi. - “

„ Almužny jsem grešli dala,
nebeštankou jsem se stala.

Grešlicka, almužna malá,
do ráje mne pomáhala. “