BALADA HORSKÁ

„ Reknete mi, babicko má, co že rány svírá,
Po cem clovek, težce ranen, prece neumírá ? “ -
„„ Rány hojí otevrené na tom lidském tele
Jenom carodejná jarní štáva z jitrocele. ““ --
„ Reknete mi, babicko má, co se dobre dává,
je-li ochorelá hlava bolestí až žhavá ? “ -
„„ Na tak težký úpal hlavy pomoc jiná není
nežli mladé jarní listí z lesní jahodeni. ““

Díte z chaty vyskocilo do sousedních polí -
„ Daruj štávy, jitroceli, na vše, co kde bolí ! “
S pole spechá ku lesine, pres trní a hloží -
„ Dej mi to své mladé listi, jahodino boží ! “
Co kde chtelo, rychle melo, ke kostelu beží :
na kríži zde pred oltárem Kristus rozpjat leží.

„Potirám Tvá svatá prsa, myju bok Tvuj svatý -
telícko zas uzdraví se, Ježíšku muj zlatý !
Kladu cerstvé listí lesní na hlavu a líce,
nebude Ti hlavicku Tvou bodat úpal více ! “

Nad kostelem velké zvony do vukolí zvoní,
lid se sbíhá, v prsa bije, zázraku se kloní :
jak to detská duše snila,
vule boží vyplnila.

Podnes mají v horské vísce obraz Trpitele,
Nemá rány ve svém boku, nemá trnu v cele,
Bílá lilje v ranní zári po celickém tele.