BALADA HORSKÁ
„ Reknete mi, babicko má, co e rány
svírá,
Po cem clovek, tece ranen, prece neumírá ?
“ -
„„ Rány hojí otevrené na tom
lidském tele
Jenom carodejná jarní štáva z jitrocele.
““ --
„ Reknete mi, babicko má, co se dobre dává,
je-li ochorelá hlava bolestí a havá
? “ -
„„ Na tak teký úpal hlavy pomoc
jiná není
neli mladé jarní listí z lesní
jahodeni. ““
Díte z chaty vyskocilo do sousedních polí
-
„ Daruj štávy, jitroceli, na vše, co kde
bolí ! “
S pole spechá ku lesine, pres trní a hloí
-
„ Dej mi to své mladé listi, jahodino boí
! “
Co kde chtelo, rychle melo, ke kostelu beí :
na kríi zde pred oltárem Kristus rozpjat leí.
„Potirám Tvá svatá prsa, myju bok
Tvuj svatý -
telícko zas uzdraví se, Jeíšku
muj zlatý !
Kladu cerstvé listí lesní na hlavu a líce,
nebude Ti hlavicku Tvou bodat úpal více ! “
Nad kostelem velké zvony do vukolí zvoní,
lid se sbíhá, v prsa bije, zázraku se kloní
:
jak to detská duše snila,
vule boí vyplnila.
Podnes mají v horské vísce obraz Trpitele,
Nemá rány ve svém boku, nemá trnu
v cele,
Bílá lilje v ranní zári po celickém
tele.