BALADA DĚTSKÁ.

    Matka zdřimla na úsvitě.
    Dítko vyjeveně hledí -
v nožičkách mu Smrtka sedí.
    Malá Smrtka, sama dítě,
na hlavičce věnec bilý,
ve košilce drobné tílko,
v ručkách drží hravé sítě
jako k honbě na motýly.
A ty, ruce jako hůlky,
žluté jako z vosku čílko,
místo oček modré důlky.

    „ Pojď děťátko, pojď holátko,
na chvílečku, jen na krátko !
Zahrajem si na Hélice
anděličkův při muzice
co dvě bílé holubice. “

    „„ Matička mně nedovolí,
a mne tělíčko tak bolí ! ““

    „ Pojď děťátko, holoubátko!
Přišla jsem Ti ku pomoci,
nemoc nemá více moci,
venku ve andílkův kůru
poletiš až k nebi vzhůru. “

    „ Matička mně jíti nedá -
myslím, že už hlavu zvedá. “

    „ Pojď, děťátko, pojď, babátko !
posílá mne Jezulátko,
posilá královna nebe,
abych přivedla jim Tebe,
posílá mne ta Tvá svatá :
 „ Ať už jde má dcerka zlatá ! ““

    „„ Pojďme, pojďme - ale zticha,
ať se matička nevzbudí !
Něco těčkého,ji trudí,
i když dřímá, těžce vzdychá,
ňadro bolestně jí skáče,
a když vzhlédne, ihned pláče. ““