Les poètes chinois,
ces vieux poètes chinois,
ils s’enivrent et regardent en haut
où les oies sauvages tirent à tire d’ailes
derrière soi la tristesse de l’automne.
Ou bien ils regardent
la surface de l’eau,
leur réflexion dedans,
et peignent des vers
chantant un rameau de prunier en fleurs.

Ah, ces vieux
poètes chinois qui, par ivresse,
distillent la poésie de la vieillesse.

*

 

Čínští básníci,
ti staří čínští básníci,
opíjejí se a dívají se vzhůru,
kde divoké husy táhnou
za sebou smutek podzimu.
Nebo hledí
na hladinu vody,
na vlastní obraz v ní
a malují verše
o švestkové snítce v květu.

Ach, tihle staří
čínští básníci, kteří
z opilosti destilují poésii stáří.