Zlatý Kolovrat
Karel Jaromír Erben
I
Okolo lesa pole lñn,
hoj jede, jede z lesa pñn,
na vranùm bujnùm jede koni,
vesele podkovičky zvoný,
jede sñm a sñm.
A před chalupou s koně hop!
a na chalupu: klop, klop, klop!
Hola hej! otevřte mi dvùře,
zbloudil jsem při lovený zvěře,
dejte vody pýt!
Vyšla dývčina jako květ,
neviděl takù krñsy svět;
přinesla vody ze studnice,
stydlivě sedla u přeslice,
předla, předla len.
Pñn stojý, nevěda, co chtěl,
svù velkù žýzně zapomněl;
divý se tenkù, rovnù niti,
nemůže očý odvrñtiti
s pěknù přadleny.
Svobodna-li jest ruka tvñ,
ty musýš b§ti žena mñ!
dývčinu k boku svùmu vine -
Ach pane! nemñm vůle jinù,
než jak mñti chce.
A kde je, děvče, mñti tvñ?
Nikohoť nevidým tu jñ. -
Ach pane! mñ nevlastný mñti
zejtra se s dcerou domů vrñtý,
vyšly do města.
II
Okolo lesa pole lñn,
hoj jede, jede zase pñn;
na vranùm bujnùm jede koni,
vesele podkovičky zvoný,
přýmo k chaloupce.
A před chalupou s koně hop!
na chalupu: klop, klop, klop!
Hola! otevřte, milý lidi,
ať oči moje brzo vidý
potěšený mù!
Vyšla babice, kůže a kost:
Hoj, co nñm nese vzñcn§ host?
Nesu ti, nesu v domě změnu,
chci tvoji dceru za svou ženu,
tu tvou nevlastný.
Hoho panñčku! div a div!
kdo by pomyslil jaktěživ?
Pěkně vñs výtñm, vzñcn§ hoste,
však ani nevým, pane, kdo jste?
Jak jste přišel k nñm?
Jsem tùto země krñl a pñn,
nñhodou včera zavolñn:
dñm tobě střýbro, dñm ti zlato,
dej ty mně svoji dceru za to,
pěknou přadlenu.
Ach pane krñli! Div a div!
kdo by se nadñl jaktěživ?
Vždyť nejsme hodny, pane krñli! -
Kùž bychom zñslužněji stñly
v milosti vašý!
Ale však radu, radu mñm:
za cizý - dceru vlastný dñm;
jeť podobna tù druhù prñvě
jak oko oku v jednù hlavě -
jejý nit - hedbñv!
Špatnñ je, babo, rada tvñ!
Vykonej, coť poroučým jñ:
zejtra, až den se rñno zjasný,
provodýš dceru svou nevlastný
na krñlovsk§ hrad!
III
Vstñvej, dceruško! již
je čas,
pan krñl již čekñ, bude kvas:
však jsem jñ ani netušila -
nu bodejž dobře pořýdila
v krñlovskùm hradě!
Stroj se, sestřičko moje!
stroj,
v krñlovskùm hradě bude hoj:
vysoko jsi se podývala,
nýzko mne, hleďte, zanechala -
nu jen zdrñva bud’!
Pojď již, Dorničko
naše, pojď,
aby se nehněval tvůj choť:
až budeš v lese na rozhraný,
na domov nezpomeneš ani -
pojď jen honem, pojď.
Matko, matičko, řekněte,
nač s sebou ten nůž bùřete?
-
Nůž bude dobr§ - někde v chladu
vypýchnem oči zlùmu hadu -
pojď jen honem, pojď!
Sestro, sestřičko, řekněte,
nač tu sekeru nesete? -
Sekera dobrñ - někde v keři
useknem hnñty lýtù zvěři -
pojď jen honem, pojď!
A když již přišly v
chlad a keř:
Hoj, ty jsi ten had, tys ta
zvěř!
Hory a doly zaplakaly,
kterak dvě ženy naklñdaly
s pannou ubohou!
Nyný se s panem krñlem
těš,
těš se s ným, kterakkoli chceš:
objýmej jeho svěžý tělo,
pohlýžej na to jasnù čelo,
pěknñ přadleno!
-
Mamičko, kterak udělñm?
kam oči a ty hnñty dñm? -
Nenechñvej jich podle těla,
ať někdo jich zas nepřidělñ -
radš je s sebou vem.
A když již zašly za tu chvoj:
Nic ty se, dcero mñ, neboj!
však jsi podobna tù tam prñvě
jak oko oku v jednù hlavě -
neboj ty se nic!
A když již byly hradu blýž,
pan krñl vyhlýžý z okna již;
vychñzý s pñny sv§mi v cestu,
přivýtñ matku i nevěstu,
zrady netuše.
I byla svatba - zral§ hřých,
panna nevěsta sam§ smých;
i byly hody, radovñný,
plesy a hudby bez ustñný
do sedmùho dne.
A když zasvýtal osm§ den,
krñl musý jýti s vojsky ven:
Měj se tu dobře, paný moje,
jñ jedu do krutùho boje,
na nepřýtele.
Navrñtým-li se z bitvy zpět,
omladne našý lñsky květ!
Zatým na věrnou mou pamñtku
hleď sobě pilně kolovrñtku,
pilně doma přeď!
IV
V hlubokù pustù křovině
jak se tam vedlo dývčině?
Šest otevřen§ch proudů bylo,
z nichž se jý živobytý lilo
na zelen§ mech.
Vzešlo jý nñhle štěstý moc,
nynčko jý hrozý smrti noc:
tělo již chladne, krev se sedñ -
běda tù době, běda, běda,
když ji spatřil krñl!
A tu se z lesných kdesi skal
stařeček nevýdan§ vzal:
šedivù vousy po kolena -
to tělo vloživ na ramena,
v jeskyni je nes.
Vstaň, mù pachole, běž,
je chvat,
vezmi ten zlat§ kolovrat:
v krñlovskùm hradě jej prodñvej,
za nic jinùho však nedñvej
nežli za nohy. -
Pachole v brñně sedělo,
zlat§ kolovrat drželo.
Krñlovna z okna vyhlýžela:
Kùž bych ten kolovrñtek měla
z ryzýho zlata!
Jděte se, matko, pozeptat,
zač je ten zlat§ kolovrat?
-
Kupte, paničko! drah§ nený,
můj otec přýliš nevycený:
za dvě nohy jest.
Za nohy? Ajaj, divnñ věc!
Ale jñ chci jej mýti přec:
jděte, mamičko, do komory,
jsou tam ty nohy našý Dory,
dejte mu je zaň.
Pachole nohy přijalo,
do lesa zpñtky spěchalo. -
Podej mi, chlapče, živù vody
nechť bude tělo beze škody,
jako b§valo.
A rñnu k rñně přiložil,
a v nohou oheň zas ožil,
a v jeden celek srostlo tělo,
jako by vždycky bylo celo,
bez porušený.
Jdi, mù pachole, k polici,
vezmi tu zlatou přeslici:
v krñlovskùm hradě ji prodñvej,
za nic jinùho však nedñvej,
nežli za ruce. -
Pachole v brñně sedělo,
přeslici v rukou drželo.
Krñlovna z okna vyhlýžela:
Och, kùž bych tu přesličku měla
ke kolovrñtku!
Vstaňte, mamičko,
z lavice,
ptejte se, zač ta přeslice?
-
Kupte, paničko, drahñ nený,
můj otec přýliš nevycený,
za dvě ruce jest.
Za ruce!? Divnñ, divnñ věc!
Ale jñ ji chci mýti přec:
jděte, mamičko, do komory,
jsou tam ty ruce našý Dory,
přineste mu je.
Pachole ruce přijalo,
do lesa zpñtky spěchalo. -
Podej mi, chlapče, živù vody,
nechť bude tělo beze škody,
jako b§valo.
A rñnu k rñně přiložil,
a v rukou oheň zas ožil;
a v jeden celek srostlo tělo,
jako by vždycky bylo celo,
bez porušený.
Skoč, hochu, na cestu se měj!
mñm zlat§ kužel na prodej:
v krñlovskùm hradě jej prodñvej,
za nic jinùho však nedñvej,
nežli za oči.
Pachole v brñně sedělo,
zlat§ kuželýk drželo.
Krñlovna z okna vyhlýžela:
Kùž bych ten kuželýček měla
na tu přesličku!
Vstaňte, mamičko,
jděte zas,
ptejte se, zač ten kužel as?
-
Za oči, paný! jinak nený,
tak mi dal otec poručený,
za dvě oči jest.
Za oči!? Nesl§chanñ věc!
A kdo je, chlapče, tvůj otec?
-
Netřeba znñti otce mùho:
kdo by ho hledal, nenajde ho,
jinak přijde sñm. -
Mñmo, mamičko! co počýt?
A jñ ten kužel musým mýt!
Jděte tam zase do komory,
jsou tam ty oči našý Dory,
ať je odnese.
Pachole oči přijalo,
do lesa zpñtky spěchalo. -
Podej mi, chlapče, živù vody,
nechť bude tělo beze škody,
jako kdy prve.
A oči v důlky položil,
a zhasl§ oheň zas ožil;
a panna vůkol pohlýžela -
však nikoho tu neviděla,
než se samotnu.
V
A když byly tři neděle,
krñl jede z vojny vesele:
A jak se mñš, mñ paný milñ,
a zdalis pamětliva byla
m§ch posledných slov? -
Och, jñ je v srdci nosila,
a hleďte, co jsem koupila:
jedin§ mezi kolovraty,
přeslici, kužel - cel§ zlat§,
vše to z lñsky k vñm!
Pojď se, mñ paný, posadit,
upřeď mi z lñsky zlatou nit.
-
Ke kolovrñtku chutě sedla,
jak zatočila, celñ zbledla -
běda, jak§ zpěv!
Vrrr - zlou to předeš
nit!
Přišla jsi krñle ošidit:
nevlastný sestru jsi zabila,
œduv a očý ji zbavila -
vrrr - zlñ to nit!
Jak§ to kolovrñtek mñš?
a jak mi divně na něj hrñš!
Zahraj mi, paný, ještě znova,
nevým, co chtějý tato slova:
přeď, mñ paný, přeď!
Vrrr - zlou to předeš
nit!
Chtěla jsi krñle ošidit:
pravou nevěstu jsi zabila,
a sama ses jý učinila -
vrrr - zlñ to nit!
Hƒ, strašlivě mi, paný,
hrñš!
Nejsi tak, jak se b§ti zdñš!
Zahraj mi, paný, do třetice,
abych uslyšel ještě výce:
přeď, mñ paný, přeď!
Vrrr - zlou to předeš
nit!
Přišla jsi krñle ošidit:
sestra tvñ v lese, v dutù skñle,
ukradla jsi jý chotě krñle -
vrrr - zlñ to nit!
Jak ta slova krñl uslyšel,
skočil na vrance, k lesu jel;
hledal a volal v širù lesy:
Kdes, mñ Dorničko! kde jsi, kde jsi?
Kdes, mñ rozmilñ? -
VI
Od lesa k hradu polý lñn,
hoj jede, jede s paný pñn;
na vranùm bujnùm jedou koni,
vesele podkovičky zvoný,
na krñlovsk§ hrad.
I přišla svatba zase zpět,
panna nevěsta jako květ;
i byly hody, radovñný,
hudby a plesy bez ustñný
po tři neděle.
A což ta matka babice?
a což ta dcera hadice? -
Hoj! vyjý čtyři vlci v lese,
každ§ po jednù noze nese
ze dvou žensk§ch těl.
Z hlavy jim oči vyňaty,
ruce i nohy uťaty:
co prvù panně udělaly,
toho teď na se dočekaly
v lese hlubokùm.
A což ten zlat§ kolovrat?
jakou teď pýseň bude hrñt? -
Jen do třetice zahrñt přišel,
pak ho již nikdo neuslyšel
ani nespatřil.