Accueil
L'association
Nous contacter
L'atelier de traduction
Caractères spéciaux


Tous les auteurs
Le poétisme
La littérature tchèque depuis 1945


Les ouvrages
Bibliographie générale des oeuvres traduites


Chronologie générale
Le printemps de Prague
Documents sur la période communiste
Masaryk


Quelques liens utiles


 

Zlatý Kolovrat

Karel Jaromír Erben

 

I

   Okolo lesa pole lñn,
   hoj jede, jede z lesa pñn,
na vranùm bujnùm jede koni,
vesele podkovičky zvoný,
   jede sñm a sñm.

   A před chalupou s koně hop!
   a na chalupu: klop, klop, klop!
„Hola hej! otevřte mi dvùře,
zbloudil jsem při lovený zvěře,
   dejte vody pýt!“

   Vyšla dývčina jako květ,
   neviděl takù krñsy svět;
přinesla vody ze studnice,
stydlivě sedla u přeslice,
   předla, předla len.

   Pñn stojý, nevěda, co chtěl,
   svù velkù žýzně zapomněl;
divý se tenkù, rovnù niti,
nemůže očý odvrñtiti
   s pěknù přadleny.

   „Svobodna-li jest ruka tvñ,
   ty musýš b§ti žena mñ!“
dývčinu k boku svùmu vine -
„„Ach pane! nemñm vůle jinù,
   než jak mñti chce.““

   „A kde je, děvče, mñti tvñ?
   Nikohoť nevidým tu jñ.“ -
„„Ach pane! mñ nevlastný mñti
zejtra se s dcerou domů vrñtý,
   vyšly do města.““

II

   Okolo lesa pole lñn,
   hoj jede, jede zase pñn;
na vranùm bujnùm jede koni,
vesele podkovičky zvoný,
   přýmo k chaloupce.

   A před chalupou s koně hop!
   na chalupu: klop, klop, klop!
„Hola! otevřte, milý lidi,
ať oči moje brzo vidý
   potěšený mù!“

   Vyšla babice, kůže a kost:
   „„Hoj, co nñm nese vzñcn§ host?““
„Nesu ti, nesu v domě změnu,
chci tvoji dceru za svou ženu,
   tu tvou nevlastný.“

   „„Hoho panñčku! div a div!
   kdo by pomyslil jaktěživ?
Pěkně vñs výtñm, vzñcn§ hoste,
však ani nevým, pane, kdo jste?
   Jak jste přišel k nñm?““

   „Jsem tùto země krñl a pñn,
   nñhodou včera zavolñn:
dñm tobě střýbro, dñm ti zlato,
dej ty mně svoji dceru za to,
   pěknou přadlenu.“

   „„Ach pane krñli! Div a div!
   kdo by se nadñl jaktěživ?
Vždyť nejsme hodny, pane krñli! -
Kùž bychom zñslužněji stñly
   v milosti vašý!““

   „„Ale však radu, radu mñm:
   za cizý - dceru vlastný dñm;
jeť podobna tù druhù prñvě
jak oko oku v jednù hlavě -
   jejý nit - hedbñv!““

   „Špatnñ je, babo, rada tvñ!
   Vykonej, coť poroučým jñ:
zejtra, až den se rñno zjasný,
provodýš dceru svou nevlastný
   na krñlovsk§ hrad!“

III

   „„Vstñvej, dceruško! již je čas,
   pan krñl již čekñ, bude kvas:
však jsem jñ ani netušila -
nu bodejž dobře pořýdila
   v krñlovskùm hradě!““

   „Stroj se, sestřičko moje! stroj,
   v krñlovskùm hradě bude hoj:
vysoko jsi se podývala,
nýzko mne, hleďte, zanechala -
   nu jen zdrñva bud’!“

   „„„Pojď již, Dorničko naše, pojď,
   aby se nehněval tvůj choť:
až budeš v lese na rozhraný,
na domov nezpomeneš ani -
   pojď jen honem, pojď.“““

   „Matko, matičko, řekněte,
   nač s sebou ten nůž bùřete?“ -
„„Nůž bude dobr§ - někde v chladu
vypýchnem oči zlùmu hadu -
   pojď jen honem, pojď!““

   „Sestro, sestřičko, řekněte,
   nač tu sekeru nesete?“ -
„„Sekera dobrñ  - někde v keři
useknem hnñty lýtù zvěři -
   pojď jen honem, pojď!““

   A když již přišly v chlad a keř:
   „„„Hoj, ty jsi ten had, tys ta zvěř!“““
Hory a doly zaplakaly,
kterak dvě ženy naklñdaly
   s pannou ubohou!

   „„„Nyný se s panem krñlem těš,
   těš se s ným, kterakkoli chceš:
objýmej jeho svěžý tělo,
pohlýžej na to jasnù čelo,
   pěknñ přadleno!“““ -

   „Mamičko, kterak udělñm?
   kam oči a ty hnñty dñm?“ -
„„Nenechñvej jich podle těla,
ať někdo jich zas nepřidělñ -
   radš je s sebou vem.““

   A když již zašly za tu chvoj:
   „„Nic ty se, dcero mñ, neboj!
však jsi podobna tù tam prñvě
jak oko oku v jednù hlavě -
   neboj ty se nic!““

   A když již byly hradu blýž,
   pan krñl vyhlýžý z okna již;
vychñzý s pñny sv§mi v cestu,
přivýtñ matku i nevěstu,
   zrady netuše.

   I byla svatba - zral§ hřých,
   panna nevěsta sam§ smých;
i byly hody, radovñný,
plesy a hudby bez ustñný
   do sedmùho dne.

   A když zasvýtal osm§ den,
   krñl musý jýti s vojsky ven:
„Měj se tu dobře, paný moje,
jñ jedu do krutùho boje,
   na nepřýtele.

   Navrñtým-li se z bitvy zpět,
   omladne našý lñsky květ!
Zatým na věrnou mou pamñtku
hleď sobě pilně kolovrñtku,
   pilně doma přeď!“

IV

   V hlubokù pustù křovině
   jak se tam vedlo dývčině?
Šest otevřen§ch proudů bylo,
z nichž se jý živobytý lilo
   na zelen§ mech.

   Vzešlo jý nñhle štěstý moc,
   nynčko jý hrozý smrti noc:
tělo již chladne, krev se sedñ -
běda tù době, běda, běda,
   když ji spatřil krñl!

   A tu se z lesných kdesi skal
   stařeček nevýdan§ vzal:
šedivù vousy po kolena -
to tělo vloživ na ramena,
   v jeskyni je nes.

   „Vstaň, mù pachole, běž, je chvat,
   vezmi ten zlat§ kolovrat:
v krñlovskùm hradě jej prodñvej,
za nic jinùho však nedñvej
   nežli za nohy.“ -

   Pachole v brñně sedělo,
   zlat§ kolovrat drželo.
Krñlovna z okna vyhlýžela:
„„Kùž bych ten kolovrñtek měla
   z ryzýho zlata!““

   „„Jděte se, matko, pozeptat,
   zač je ten zlat§ kolovrat?““ -
„Kupte, paničko! drah§ nený,
můj otec přýliš nevycený:
   za dvě nohy jest.“

   „„Za nohy? Ajaj, divnñ věc!
   Ale jñ chci jej mýti přec:
jděte, mamičko, do komory,
jsou tam ty nohy našý Dory,
   dejte mu je zaň.““

   Pachole nohy přijalo,
   do lesa zpñtky spěchalo. -
„Podej mi, chlapče, živù vody
nechť bude tělo beze škody,
   jako b§valo.“

   A rñnu k rñně přiložil,
   a v nohou oheň zas ožil,
a v jeden celek srostlo tělo,
jako by vždycky bylo celo,
   bez porušený.

   „Jdi, mù pachole, k polici,
   vezmi tu zlatou přeslici:
v krñlovskùm hradě ji prodñvej,
za nic jinùho však nedñvej,
   nežli za ruce.“ -

   Pachole v brñně sedělo,
   přeslici v rukou drželo.
Krñlovna z okna vyhlýžela:
„„Och, kùž bych tu přesličku měla
   ke kolovrñtku!““

   „„Vstaňte, mamičko, z lavice,
   ptejte se, zač ta přeslice?““ -
„Kupte, paničko, drahñ nený,
můj otec přýliš nevycený,
   za dvě ruce jest.“

   „„Za ruce!? Divnñ, divnñ věc!
   Ale jñ ji chci mýti přec:
jděte, mamičko, do komory,
jsou tam ty ruce našý Dory,
   přineste mu je.““

   Pachole ruce přijalo,
   do lesa zpñtky spěchalo. -
„Podej mi, chlapče, živù vody,
nechť bude tělo beze škody,
   jako b§valo.“

   A rñnu k rñně přiložil,
   a v rukou oheň zas ožil;
a v jeden celek srostlo tělo,
jako by vždycky bylo celo,
   bez porušený.

   „Skoč, hochu, na cestu se měj!
   mñm zlat§ kužel na prodej:
v krñlovskùm hradě jej prodñvej,
za nic jinùho však nedñvej,
   nežli za oči.“

   Pachole v brñně sedělo,
   zlat§ kuželýk drželo.
Krñlovna z okna vyhlýžela:
„„Kùž bych ten kuželýček měla
   na tu přesličku!““

   „„Vstaňte, mamičko, jděte zas,
   ptejte se, zač ten kužel as?““ -
„Za oči, paný! jinak nený,
tak mi dal otec poručený,
   za dvě oči jest.“

   „„Za oči!? Nesl§chanñ věc!
   A kdo je, chlapče, tvůj otec?““ -
„Netřeba znñti otce mùho:
kdo by ho hledal, nenajde ho,
   jinak přijde sñm.“ -

   „„Mñmo, mamičko! co počýt?
   A jñ ten kužel musým mýt!
Jděte tam zase do komory,
jsou tam ty oči našý Dory,
   ať je odnese.““

   Pachole oči přijalo,
   do lesa zpñtky spěchalo. -
„Podej mi, chlapče, živù vody,
nechť bude tělo beze škody,
   jako kdy prve.“

   A oči v důlky položil,
   a zhasl§ oheň zas ožil;
a panna vůkol pohlýžela  -
však nikoho tu neviděla,
   než se samotnu.

V

   A když byly tři neděle,
   krñl jede z vojny vesele:
„A jak se mñš, mñ paný milñ,
a zdalis pamětliva byla
   m§ch posledných slov?“ -

   „„Och, jñ je v srdci nosila,
   a hleďte, co jsem koupila:
jedin§ mezi kolovraty,
přeslici, kužel - cel§ zlat§,
   vše to z lñsky k vñm!““

   „Pojď se, mñ paný, posadit,
   upřeď mi z lñsky zlatou nit.“ -
Ke kolovrñtku chutě sedla,
jak zatočila, celñ zbledla -
   běda, jak§ zpěv!

   „„Vrrr - zlou to předeš nit!
   Přišla jsi krñle ošidit:
nevlastný sestru jsi zabila,
œduv a očý ji zbavila -
   vrrr - zlñ to nit!““

   „Jak§ to kolovrñtek mñš?
   a jak mi divně na něj hrñš!
Zahraj mi, paný, ještě znova,
nevým, co chtějý tato slova:
   přeď, mñ paný, přeď!“

   „„Vrrr - zlou to předeš nit!
   Chtěla jsi krñle ošidit:
pravou nevěstu jsi zabila,
a sama ses jý učinila -
   vrrr - zlñ to nit!““

   „Hƒ, strašlivě mi, paný, hrñš!
   Nejsi tak, jak se b§ti zdñš!
Zahraj mi, paný, do třetice,
abych uslyšel ještě výce:
   přeď, mñ paný, přeď!“

   „„Vrrr - zlou to předeš nit!
   Přišla jsi krñle ošidit:
sestra tvñ v lese, v dutù skñle,
ukradla jsi jý chotě krñle -
   vrrr - zlñ to nit!““

   Jak ta slova krñl uslyšel,
   skočil na vrance, k lesu jel;
hledal a volal v širù lesy:
„Kdes, mñ Dorničko! kde jsi, kde jsi?
   Kdes, mñ rozmilñ?“ -

VI

   Od lesa k hradu polý lñn,
   hoj jede, jede s paný pñn;
na vranùm bujnùm jedou koni,
vesele podkovičky zvoný,
   na krñlovsk§ hrad.

   I přišla svatba zase zpět,
   panna nevěsta jako květ;
i byly hody, radovñný,
hudby a plesy bez ustñný
   po tři neděle.

   A což ta matka babice?
   a což ta dcera hadice? -
Hoj! vyjý čtyři vlci v lese,
každ§ po jednù noze nese
   ze dvou žensk§ch těl.

   Z hlavy jim oči vyňaty,
   ruce i nohy uťaty:
co prvù panně udělaly,
toho teď na se dočekaly
   v lese hlubokùm.

   A což ten zlat§ kolovrat?
   jakou teď pýseň bude hrñt? -
Jen do třetice zahrñt přišel,
pak ho již nikdo neuslyšel
   ani nespatřil.

 

 

© Bohemica 2.0, 2001-2006 - Accueil - Contact