Vrba

Karel Jaromír Erben

 

Rñno sedñ ke snýdaný,
tñže se svù mladù paný:

„Paný moje, paný milñ!
vždycky upřýmnñ jsi byla,

vždycky upřýmnñ jsi byla -
jednohos mi nesvěřila.

Dvě lùta jsme spolu nyný -
jedno nepokoj mi činý.

Paný moje, milñ paný!
jakù je to tvoje spaný?

Večer lehneš zdrñva, svěžý,
v noci tělo mrtvo ležý.

Ani ruchu, ani sluchu,
ani zdñný o tvùm duchu.

Studenù jest to tvù tělo,
jak by zprñchnivěti chtělo.

Aniž to maličkù dýtě,
hořce plačýc, probudý tě. -

Paný moje, paný zlatñ!
Zdali nemocý jsi jata?

Jest-li nemoc ta zñvada,
nech ať přijde moudrñ rada.

V poli mnoho bylin stojý,
snad některñ tebe zhojý.

Pakli v b§lý nený sýly,
mocnù slovo neom§lý.

Mocnù slovo mračna vodý,
v bouři lýtù chrñný lodý.

Mocnù slovo ohni kñže,
skñlu drtý, draka svñže.

Jasnou hvězdu strhne s nebe:
slovo mocnù zhojý tebe.“ -

„„ã pane můj, mil§ pane!
nechtěj dbñti řeči planù.

Co souzeno při zrozený,
tomu nikdež lùku nený.

Co Sudice komu kñže,
slovo lidskù nerozvñže!

Ač bezduchñ na svùm loži,
vždy jsem přece v moci božý.

Vždy jsem přece v božý moci,
jenž mne chrñný každù noci.

Ač co mrtvù mi je spñti,
rñno duch se zase vrñtý.

Rñno zdrñva vstñti mohu:
protož poruč pñnu bohu!““ -

Darmo, paný! jsou tvñ slova,
pñn œmysl jin§ chovñ.

Sedý babka při ohnisku,
měřý vodu z misky v misku,

dvanñct misek v jednù řadě.
Pñn u baby na poradě.

„Slyšýš, matko! ty výš mnoho:
výš, co potkati mñ koho,

výš, kde se čý nemoc rodý,
kudy smrtnñ žena chodý.

Pověz ty mi zjevně nyný,
co se s mojý paný činý?

Večer lehne zdrñva, svěžý,
v noci tělo mrtvo ležý,

ani ruchu, ani sluchu,
ni zdñný o jejým duchu;

studenù jest jejý tělo,
jak by zprñchnivěti chtělo.“ -

„„Kterak nemñ mrtva b§ti,
když mñ jen půl živobytý?

Ve dne s tebou živa v domě,
v noci duše jejý v stromě.

Jdi k potoku pod oborou,
najdeš vrbu s býlou korou;

žlutù proutý roste na ný:
s tou je duše tvojý paný!““ -

„Nechtěl jsem jñ paný mýti,
aby s vrbou měla žýti;

paný mñ ať se mnou žije,
a vrba ať v zemi hnije!“ -

Vzal sekeru na ramena,
uťal vrbu od kořena;

padla těžce do potoka,
zašuměla od hluboka,

zašuměla, zavzdychala,
jak by matka skonñvala,

jak by matka umýrajýc,
po dýtku se ohlùdajýc. -

„Jak§ shon to k mùmu domu?
komu zný hodina, komu?“ -

„„Umřela tvñ paný milñ,
jak by kosou sťata byla;

zdrñva chodýc při svù prñci,
padla, jako strom se skñcý;

zavzdychala umýrajýc,
po dýtku se ohlùdajýc.““ -

„ã běda mi, běda, běda!
paný zabil jsem nevěda,

a z děťñtka v tœž hodinu
učinil jsem sirotinu!

ã ty vrbo, vrbo býlñ!
což jsi ty mne zarmoutila!

Vzalas mi půl živobytý:
co mñm s tebou učiniti?“ -

„„Dej mne z vody vytñhnouti,
osekej mù žlutù proutý;

dej prkùnek nařezati,
kolùbku z nich udělati;

na kolùbku vlož děťñtko,
ať neplñče ubožñtko.

Když se bude kolùbati,
matka bude je chovati.

Proutý zasaď podle vody,
by nevzalo žñdnù škody.

Až doroste hoch maličk§,
bude řezat pýšťaličky;

na pýšťalku bude pěti -
se svou matkou rozprñvěti!““