Accueil
L'association
Nous contacter
L'atelier de traduction
Caractères spéciaux


Tous les auteurs
Le poétisme
La littérature tchèque depuis 1945


Les ouvrages
Bibliographie générale des oeuvres traduites


Chronologie générale
Le printemps de Prague
Documents sur la période communiste
Masaryk


Quelques liens utiles


 

VODNíK

Karel Jaromír Erben

 I

Na topole nad jezerem
seděl Vodnýk podvečerem:
   „Sviť, měsýčku, sviť,
   ať mi šije niť.

Šiju, šiju si botičky
do sucha i do vodičky:
   sviť, měsýčku, sviť,
   ať mi šije niť.

Dnes je čtvrtek, zejtra pńtek -
šiju, šiju si kabńtek:
   sviť, měsýčku, sviť,
   ať mi šije niť.

Zelenů šaty, botky rudů,
zejtra moje svatba bude:
   sviť, měsýčku, sviť,
   ať mi šije niť.“

II

Rńno, ranýčko panna vstala,
prńdlo si v uzel zavńzala:
   „Půjdu, matičko, k jezeru,
   Šńtecky sobě vyperu.“

„„Ach nechoď, nechoď na jezero,
zůstaň dnes doma, moje dcero!
   Jń měla zl§ tů noci sen:
   nechoď, dceruško, k vodě ven.

Perly jsem tobě vybýrala,
býle jsem tebe oblýkala,
   v sukničku jako z vodných pěn:
   nechoď, dceruško, k vodě ven.

Býlů šaticky smutek tajý,
v perlńch se slzy ukr§vajý,
   a pńtek nešťastn§ je den,
   nechod’, dceruško, k vodě ven.““ -

Nemń dceruška, nemń stńný,
k jezeru vždy ji cos pohńný,
   k jezeru vždy ji cos nutý,
   nic doma, nic jý po chuti.. -

Prvný šńtecek namočila -
tu se s ný lńvka prolomila,
   a po mladičků dývčině
   zavýřilo se v hlubině.

Vyvalily se vlny zdola,
roztńhnuly se v šýrń kola;
   a na topole podle skal
   zelen§ mužýk zatleskal.

III

Nevesely, truchlivy
   jsou ty vodný kraje,
kde si v trńvě pod leknýnem
   rybka s rybkou hraje.

Tu slunůčko nezahřývń,
   větřýk nezavěje:
chladno, ticho - jako žel
   v srdci bez naděje.

Nevesely, truchlivy
   jsou ty kraje vodný;
v poloutmě a v polousvětle
   mine tu den po dni.

Dvůr Vodnýkův prostrann§,
   bohatstvý v něm dosti:
však bezděky jen se v něm
   zastavujý hosti.

A kdo jednou v křišťńlovou
   brńnu jeho vkročý,
sotva ho kdy uhlůdajý
   jeho mil§ch oči. -

Vodnýk sedý mezi vraty,
   spravuje svů sýtě,
a ženuška jeho mladń
   chovń malů dýtě.

„Hajej, dadej, mů děťńtko,
   můj bezděčn§ synu!
Ty se na mne usmývńš,
   jń žalostý hynu.

Ty radostně vypýnńš
   ke mně ručky obě:
a jń bych se radš viděla
   tam na zemi v hrobě.

Tam na zemi za kostelem
   u černůho křýže,
aby mń matička zlatń
   měla ke mně blýže.

Hajej, dadej, synku můj,
   můj mal§ Vodnýčku!
Kterak nemńm vzpomýnati
   smutnń na matičku?

Starala se ubohń,
   komu vdń mne, komu?
však ani se nenadńla,
   vybyla mne z domu!

Vdala jsem se, vdala již,
   ale byly chyby:
starosvati - černý raci,
   a družičky - ryby!

A můj muž - bůh polituj!
   mokře chodý v suše,
a ve vodě pod hrnůčky
   střńdń lidsků duše.

Hajej, dadej, můj synńčku
   s zelen§mi vlńsky!
Nevdala se tvń matička
   ve přýbytek lńsky.

Obluzena, polapena
   v ošemetnů sýtě,
nemń žńdnů zde radosti,
   leč tebe, mů dýtě!“ -

„„Co to zpývńš, ženo mń?
   Nechci toho zpěvu!
tvoje pýseň proklatń
   popouzý mne k hněvu.

Nic nezpývej, ženo mń!
   v těle žluč mi kyne:
sic učiným rybou tebe,
   jako mnohů jinů!““ -

„Nehněvej se, nehněvej,.
   Vodnýku, můj muži!
neměj za zlů rozdrcenů,
   zahozenů růži.

Mladosti mů jar§ štep
   přelomil jsi v půli:
a nic jsi mi po tu dobu
   neučinil k vůli.

Stokrńt jsem tě prosila,
   přimlouvala sladce,
bys mi na čas, na kratičk§,
   dovolil k mů matce.

Stokrńt jsem tě prosila
   v slzý toku mnohům,
bych jý ještě naposledy
   mohla dńti sbohem!

Stokrńt jsem tě prosila,
   na kolena klekla:
ale kůra srdce tvůho
   ničým neobměkla!

Nehněvej se, nehněvej,
   Vodnýku, můj pane!
anebo se rozhněvej,
   co dýš, ať se stane.

A chceš-li mne rybou mýti,
   abych byla němń:
učiň mne radš kamenem,
   jenž paměti nemń.

Učiň mne radš kamenem
   bez mysli a citu:
by mi věčně žel nebylo
   slunečnýho svitu!“ -

„„Rńd bych ženo, rńd bych jń
   věřil tvůmu slovu:
ale rybka v šýrům moři -
   kdo ji lapý znovu?

Nezbraňoval bych ti jń
   k matce tvojý chůze:
ale lichů mysli žensků
   obńvńm se tuze!

Nuže - dovolým ti jń,
   dovolým ti zdůly:
však poroučým, ať mi věrně
   splnýš moji vůli.

Neobjýmej matky svů,
   ani duše jinů:
sic pozemskń tvoje lńska
   s nezemskou se mine.

Neobjýmej nikoho
   z rńna do večera:
před klekńným pak se zase
   vratiž do jezera.

Od klekńný do klekńný
   dńvńm lhůtu tobě:
avšak mi tu na jistotu
   zůstavýš to robě.““

IV

Jaků, jaků by to bylo
   bez slunůčka podletý?
jaků bylo by shledńný
   bez vroucýho objetý?
A když dcera v dlouhům čase
matku svou obejme zase,
aj, kdo může za zlů mýti
   laskavůmu dýtěti?

Cel§ den se v plńči těšý
   s matkou žena z jezera:
„Sbohem, mń matičko zlatń!
   ach, bojým se večera!“ -
„„Neboj se, mń duše drahń!
nic se neboj toho vraha;
nedopustým, by tě v moci
   měla vodný přýšera!““ -

Přišel večer. - Muž zelen§
   chodý venku po dvoře;
dvůře klýnem zastrčeny,
   matka s dcerou v komoře.
„„Neboj se, mń drahń duše!
nic ti neuškodý v suše,
vrah jezerný nemń k tobě
   žńdnů moci nahoře!““ -

Když klekńný odzvonili,
   buch buch! venku na dvůře:
„„„Pojď již domů, ženo moje!
   nemńm ještě večeře.“““ -
„„Vari od našeho prahu,
vari pryč, ty lstiv§ vrahu!
a co dřýv jsi večeřýval,
   večeř zase v jezeře.““ -

O půlnoci buch buch! zase
   na ty dvůře zpukřelů:
„„„Pojď již domů, ženo moje!
   pojď mi ustlat postele.“““ -
„„Vari od našeho prahu,
vari, pryč, ty lstiv§ vrahu!
a kdo tobě prvů stlńval,
   ať ti zase ustele!““ -

A po třetý buch buch! zase,
   když se šeril ranný svit:
„„„Pojď již domů, ženo moje!
   dýtě plńče, dej mu pýt!“““ -
„Ach matičko! muka, muka -
pro děťńtko srdce pukń!
Matko mń, matičko zlatń,
   nech mne, nech mne zase jýt!“ -

„„Nikam nechoď, dcero moje!
   Zradu kuje vodný vrah;
ač že půči mńš o dýtě,
   mně o tebe většý strach.
Vari, vrahu, do jezera!
nikam nesmý moje dcera;
a plńče-li tvů děťńtko,
   přines je sem na nńš prńh.““ -

Na jezeře bouře hučý,
   v bouři dýtě nařýkń:
nńřek ostře bodń v duši,
   potom nńhle zanikń.
„Ach matičko, běda, běda!
tým plńčem mi krev usedń:
matko mń, matičko zlatń,
   strachuji se Vodnýka!“ -

Něco padlo. - Pode dveřmi
   mok se jevý - krvav§;
a když starń otevřela,
   kdo leknutý vypravý!
Dvě věci tu v krvi ležý -
mrńz po těle hrůzou běžý:
dětskń hlava bez tělýčka
   a tělýčko bez hlavy.

 

 

© Bohemica 2.0, 2001-2006 - Accueil - Contact