VODNíK

Karel Jaromír Erben

Na topole nad jezerem
seděl Vodnýk podvečerem:
„Sviť, měsýčku, sviť,
ať mi šije niť.

Šiju, šiju si botičky
do sucha i do vodičky:
sviť, měsýčku, sviť,
ať mi šije niť.

Dnes je čtvrtek, zejtra pñtek -
šiju, šiju si kabñtek:
sviť, měsýčku, sviť,
ať mi šije niť.

Zelenù šaty, botky rudù,
zejtra moje svatba bude:
sviť, měsýčku, sviť,
ať mi šije niť.“

Rñno, ranýčko panna vstala,
prñdlo si v uzel zavñzala:
„Půjdu, matičko, k jezeru,
Šñtecky sobě vyperu.“

„„Ach nechoď, nechoď na jezero,
zůstaň dnes doma, moje dcero!
Jñ měla zl§ tù noci sen:
nechoď, dceruško, k vodě ven.

Perly jsem tobě vybýrala,
býle jsem tebe oblýkala,
v sukničku jako z vodných pěn:
nechoď, dceruško, k vodě ven.

Býlù šaticky smutek tajý,
v perlñch se slzy ukr§vajý,
a pñtek nešťastn§ je den,
nechod’, dceruško, k vodě ven.““ -

Nemñ dceruška, nemñ stñný,
k jezeru vždy ji cos pohñný,
k jezeru vždy ji cos nutý,
nic doma, nic jý po chuti.. -

Prvný šñtecek namočila -
tu se s ný lñvka prolomila,
a po mladičkù dývčině
zavýřilo se v hlubině.

Vyvalily se vlny zdola,
roztñhnuly se v šýrñ kola;
a na topole podle skal
zelen§ mužýk zatleskal.

III

Nevesely, truchlivy
jsou ty vodný kraje,
kde si v trñvě pod leknýnem
rybka s rybkou hraje.

Tu slunùčko nezahřývñ,
větřýk nezavěje:
chladno, ticho - jako žel
v srdci bez naděje.

Nevesely, truchlivy
jsou ty kraje vodný;
v poloutmě a v polousvětle
mine tu den po dni.

Dvůr Vodnýkův prostrann§,
bohatstvý v něm dosti:
však bezděky jen se v něm
zastavujý hosti.

A kdo jednou v křišťñlovou
brñnu jeho vkročý,
sotva ho kdy uhlùdajý
jeho mil§ch oči. -

Vodnýk sedý mezi vraty,
spravuje svù sýtě,
a ženuška jeho mladñ
chovñ malù dýtě.

„Hajej, dadej, mù děťñtko,
můj bezděčn§ synu!
Ty se na mne usmývñš,
jñ žalostý hynu.

Ty radostně vypýnñš
ke mně ručky obě:
a jñ bych se radš viděla
tam na zemi v hrobě.

Tam na zemi za kostelem
u černùho křýže,
aby mñ matička zlatñ
měla ke mně blýže.

Hajej, dadej, synku můj,
můj mal§ Vodnýčku!
Kterak nemñm vzpomýnati
smutnñ na matičku?

Starala se ubohñ,
komu vdñ mne, komu?
však ani se nenadñla,
vybyla mne z domu!

Vdala jsem se, vdala již,
ale byly chyby:
starosvati - černý raci,
a družičky - ryby!

A můj muž - bůh polituj!
mokře chodý v suše,
a ve vodě pod hrnùčky
střñdñ lidskù duše.

Hajej, dadej, můj synñčku
s zelen§mi vlñsky!
Nevdala se tvñ matička
ve přýbytek lñsky.

Obluzena, polapena
v ošemetnù sýtě,
nemñ žñdnù zde radosti,
leč tebe, mù dýtě!“ -

„„Co to zpývñš, ženo mñ?
Nechci toho zpěvu!
tvoje pýseň proklatñ
popouzý mne k hněvu.

Nic nezpývej, ženo mñ!
v těle žluč mi kyne:
sic učiným rybou tebe,
jako mnohù jinù!““ -

„Nehněvej se, nehněvej,.
Vodnýku, můj muži!
neměj za zlù rozdrcenù,
zahozenù růži.

Mladosti mù jar§ štep
přelomil jsi v půli:
a nic jsi mi po tu dobu
neučinil k vůli.

Stokrñt jsem tě prosila,
přimlouvala sladce,
bys mi na čas, na kratičk§,
dovolil k mù matce.

Stokrñt jsem tě prosila
v slzý toku mnohùm,
bych jý ještě naposledy
mohla dñti sbohem!

Stokrñt jsem tě prosila,
na kolena klekla:
ale kůra srdce tvùho
ničým neobměkla!

Nehněvej se, nehněvej,
Vodnýku, můj pane!
anebo se rozhněvej,
co dýš, ať se stane.

A chceš-li mne rybou mýti,
abych byla němñ:
učiň mne radš kamenem,
jenž paměti nemñ.

Učiň mne radš kamenem
bez mysli a citu:
by mi věčně žel nebylo
slunečnýho svitu!“ -

„„Rñd bych ženo, rñd bych jñ
věřil tvùmu slovu:
ale rybka v šýrùm moři -
kdo ji lapý znovu?

Nezbraňoval bych ti jñ
k matce tvojý chůze:
ale lichù mysli ženskù
obñvñm se tuze!

Nuže - dovolým ti jñ,
dovolým ti zdůly:
však poroučým, ať mi věrně
splnýš moji vůli.

Neobjýmej matky svù,
ani duše jinù:
sic pozemskñ tvoje lñska
s nezemskou se mine.

Neobjýmej nikoho
z rñna do večera:
před klekñným pak se zase
vratiž do jezera.

Od klekñný do klekñný
dñvñm lhůtu tobě:
avšak mi tu na jistotu
zůstavýš to robě.““

Jakù, jakù by to bylo
   bez slunùčka podletý?
jakù bylo by shledñný
   bez vroucýho objetý?
A když dcera v dlouhùm čase
matku svou obejme zase,
aj, kdo může za zlù mýti
   laskavùmu dýtěti?

Cel§ den se v plñči těšý
   s matkou žena z jezera:
„Sbohem, mñ matičko zlatñ!
   ach, bojým se večera!“ -
„„Neboj se, mñ duše drahñ!
nic se neboj toho vraha;
nedopustým, by tě v moci
   měla vodný přýšera!““ -

Přišel večer. - Muž zelen§
   chodý venku po dvoře;
dvùře klýnem zastrčeny,
   matka s dcerou v komoře.
„„Neboj se, mñ drahñ duše!
nic ti neuškodý v suše,
vrah jezerný nemñ k tobě
   žñdnù moci nahoře!““ -

Když klekñný odzvonili,
   buch buch! venku na dvùře:
„„„Pojď již domů, ženo moje!
   nemñm ještě večeře.“““ -
„„Vari od našeho prahu,
vari pryč, ty lstiv§ vrahu!
a co dřýv jsi večeřýval,
   večeř zase v jezeře.““ -

O půlnoci buch buch! zase
   na ty dvùře zpukřelù:
„„„Pojď již domů, ženo moje!
   pojď mi ustlat postele.“““ -
„„Vari od našeho prahu,
vari, pryč, ty lstiv§ vrahu!
a kdo tobě prvù stlñval,
   ať ti zase ustele!““ -

A po třetý buch buch! zase,
   když se šeril ranný svit:
„„„Pojď již domů, ženo moje!
   dýtě plñče, dej mu pýt!“““ -
„Ach matičko! muka, muka -
pro děťñtko srdce pukñ!
Matko mñ, matičko zlatñ,
   nech mne, nech mne zase jýt!“ -

„„Nikam nechoď, dcero moje!
   Zradu kuje vodný vrah;
ač že pùči mñš o dýtě,
   mně o tebe většý strach.
Vari, vrahu, do jezera!
nikam nesmý moje dcera;
a plñče-li tvù děťñtko,
   přines je sem na nñš prñh.““ -

Na jezeře bouře hučý,
   v bouři dýtě nařýkñ:
nñřek ostře bodñ v duši,
   potom nñhle zanikñ.
„Ach matičko, běda, běda!
tým plñčem mi krev usedñ:
matko mñ, matičko zlatñ,
   strachuji se Vodnýka!“ -

Něco padlo. - Pode dveřmi
   mok se jevý - krvav§;
a když starñ otevřela,
   kdo leknutý vypravý!
Dvě věci tu v krvi ležý -
mrñz po těle hrůzou běžý:
dětskñ hlava bez tělýčka
   a tělýčko bez hlavy.