Accueil
L'association
Nous contacter
L'atelier de traduction
Caractères spéciaux


Tous les auteurs
Le poétisme
La littérature tchèque depuis 1945


Les ouvrages
Bibliographie générale des oeuvres traduites


Chronologie générale
Le printemps de Prague
Documents sur la période communiste
Masaryk


Quelques liens utiles


 

VODNíK

Karel Jaromír Erben

 I

Na topole nad jezerem
seděl Vodnk podvečerem:
   „Sviť, měsčku, sviť,
   ať mi šije niť.

Šiju, šiju si botičky
do sucha i do vodičky:
   sviť, měsčku, sviť,
   ať mi šije niť.

Dnes je čtvrtek, zejtra ptek -
šiju, šiju si kabtek:
   sviť, měsčku, sviť,
   ať mi šije niť.

Zelen šaty, botky rud,
zejtra moje svatba bude:
   sviť, měsčku, sviť,
   ať mi šije niť.“

II

Rno, rančko panna vstala,
prdlo si v uzel zavzala:
   „Půjdu, matičko, k jezeru,
   Štecky sobě vyperu.“

„„Ach nechoď, nechoď na jezero,
zůstaň dnes doma, moje dcero!
   J měla zl t noci sen:
   nechoď, dceruško, k vodě ven.

Perly jsem tobě vybrala,
ble jsem tebe oblkala,
   v sukničku jako z vodnch pěn:
   nechoď, dceruško, k vodě ven.

Bl šaticky smutek taj,
v perlch se slzy ukrvaj,
   a ptek nešťastn je den,
   nechod, dceruško, k vodě ven.““ -

Nem dceruška, nem stn,
k jezeru vždy ji cos pohn,
   k jezeru vždy ji cos nut,
   nic doma, nic j po chuti.. -

Prvn štecek namočila-
tu se s n lvka prolomila,
   a po mladičk dvčině
   zavřilo se v hlubině.

Vyvalily se vlny zdola,
rozthnuly se v šr kola;
   a na topole podle skal
   zelen mužk zatleskal.

III

Nevesely, truchlivy
   jsou ty vodn kraje,
kde si v trvě pod leknnem
   rybka s rybkou hraje.

Tu slunčko nezahřv,
   větřk nezavěje:
chladno, ticho - jako žel
   v srdci bez naděje.

Nevesely, truchlivy
   jsou ty kraje vodn;
v poloutmě a v polousvětle
   mine tu den po dni.

Dvůr Vodnkův prostrann,
   bohatstv v něm dosti:
však bezděky jen se v něm
   zastavuj hosti.

A kdo jednou v křišťlovou
   brnu jeho vkroč,
sotva ho kdy uhldaj
   jeho milch oči. -

Vodnk sed mezi vraty,
   spravuje sv stě,
a ženuška jeho mlad
   chov mal dtě.

„Hajej, dadej, m děťtko,
   můj bezděčn synu!
Ty se na mne usmvš,
   j žalost hynu.

Ty radostně vypnš
   ke mně ručky obě:
a j bych se radš viděla
   tam na zemi v hrobě.

Tam na zemi za kostelem
   u černho křže,
aby m matička zlat
   měla ke mně blže.

Hajej, dadej, synku můj,
   můj mal Vodnčku!
Kterak nemm vzpomnati
   smutn na matičku?

Starala se uboh,
   komu vd mne, komu?
však ani se nenadla,
   vybyla mne z domu!

Vdala jsem se, vdala již,
   ale byly chyby:
starosvati - čern raci,
   a družičky - ryby!

A můj muž - bůh polituj!
   mokře chod v suše,
a ve vodě pod hrnčky
   střd lidsk duše.

Hajej, dadej, můj synčku
   s zelenmi vlsky!
Nevdala se tv matička
   ve přbytek lsky.

Obluzena, polapena
   v ošemetn stě,
nem ždn zde radosti,
   leč tebe, m dtě!“ -

„„Co to zpvš, ženo m?
   Nechci toho zpěvu!
tvoje pseň proklat
   popouz mne k hněvu.

Nic nezpvej, ženo m!
   v těle žluč mi kyne:
sic učinm rybou tebe,
   jako mnoh jin!““ -

„Nehněvej se, nehněvej,.
   Vodnku, můj muži!
neměj za zl rozdrcen,
   zahozen růži.

Mladosti m jar štep
   přelomil jsi v půli:
a nic jsi mi po tu dobu
   neučinil k vůli.

Stokrt jsem tě prosila,
   přimlouvala sladce,
bys mi na čas, na kratičk,
   dovolil k m matce.

Stokrt jsem tě prosila
   v slz toku mnohm,
bych j ještě naposledy
   mohla dti sbohem!

Stokrt jsem tě prosila,
   na kolena klekla:
ale kůra srdce tvho
   ničm neobměkla!

Nehněvej se, nehněvej,
   Vodnku, můj pane!
anebo se rozhněvej,
   co dš, ať se stane.

A chceš-li mne rybou mti,
   abych byla něm:
učiň mne radš kamenem,
   jenž paměti nem.

Učiň mne radš kamenem
   bez mysli a citu:
by mi věčně žel nebylo
   slunečnho svitu!“ -

„„Rd bych ženo, rd bych j
   věřil tvmu slovu:
ale rybka v šrm moři -
   kdo ji lap znovu?

Nezbraňoval bych ti j
   k matce tvoj chůze:
ale lich mysli žensk
   obvm se tuze!

Nuže - dovolm ti j,
   dovolm ti zdůly:
však poroučm, ať mi věrně
   splnš moji vůli.

Neobjmej matky sv,
   ani duše jin:
sic pozemsk tvoje lska
   s nezemskou se mine.

Neobjmej nikoho
   z rna do večera:
před kleknm pak se zase
   vratiž do jezera.

Od klekn do klekn
   dvm lhůtu tobě:
avšak mi tu na jistotu
   zůstavš to robě.““

IV

Jak, jak by to bylo
   bez slunčka podlet?
jak bylo by shledn
   bez vroucho objet?
A když dcera v dlouhm čase
matku svou obejme zase,
aj, kdo může za zl mti
   laskavmu dtěti?

Cel den se v plči těš
   s matkou žena z jezera:
„Sbohem, m matičko zlat!
   ach, bojm se večera!“ -
„„Neboj se, m duše drah!
nic se neboj toho vraha;
nedopustm, by tě v moci
   měla vodn přšera!““ -

Přišel večer. - Muž zelen
   chod venku po dvoře;
dvře klnem zastrčeny,
   matka s dcerou v komoře.
„„Neboj se, m drah duše!
nic ti neuškod v suše,
vrah jezern nem k tobě
   ždn moci nahoře!““ -

Když klekn odzvonili,
   buch buch! venku na dvře:
„„„Pojď již domů, ženo moje!
   nemm ještě večeře.“““ -
„„Vari od našeho prahu,
vari pryč, ty lstiv vrahu!
a co dřv jsi večeřval,
   večeř zase v jezeře.““ -

O půlnoci buch buch! zase
   na ty dvře zpukřel:
„„„Pojď již domů, ženo moje!
   pojď mi ustlat postele.“““ -
„„Vari od našeho prahu,
vari, pryč, ty lstiv vrahu!
a kdo tobě prv stlval,
   ať ti zase ustele!““ -

A po třet buch buch! zase,
   když se šeril rann svit:
„„„Pojď již domů, ženo moje!
   dtě plče, dej mu pt!“““ -
„Ach matičko! muka, muka -
pro děťtko srdce puk!
Matko m, matičko zlat,
   nech mne, nech mne zase jt!“ -

„„Nikam nechoď, dcero moje!
   Zradu kuje vodn vrah;
ač že pči mš o dtě,
   mně o tebe větš strach.
Vari, vrahu, do jezera!
nikam nesm moje dcera;
a plče-li tv děťtko,
   přines je sem na nš prh.““ -

Na jezeře bouře huč,
   v bouři dtě nařk:
nřek ostře bod v duši,
   potom nhle zanik.
„Ach matičko, běda, běda!
tm plčem mi krev used:
matko m, matičko zlat,
   strachuji se Vodnka!“ -

Něco padlo. - Pode dveřmi
   mok se jev - krvav;
a když star otevřela,
   kdo leknut vyprav!
Dvě věci tu v krvi lež -
mrz po těle hrůzou běž:
dětsk hlava bez tělčka
   a tělčko bez hlavy.

 

 

© Bohemica 2.0, 2001-2006 - Accueil - Contact