BALADA TRÍKRÁLOVÁ

 

Pri sterých detí vrískotu a lidských houfu hluku,
pri mocném kotlu vírení a táhlých trubic zvuku
tri králi vjeli v mesto Betlehem.
A rekli lidem : „ My jsme prišli sem,
by hlavy naše pánuv pred pánem se uklonily
a bychom slzu radosti zde spolu uronili. “

Hned mestem zas se berou dál, až k chudobnému stáji,
tam s velbloudu svých slézají a radou poklekaji
a mezi tím, co služebníci v chvat
po zemi roztírají s dary šat,
král recník zvolený - ten, jenž hned první s kraje klecí. “
svou úctu pronáší, to tuze peknou recí.

Pak druhý lichotive dí : „ O maticko ty jasná,
jakž je to dítko puvabné - již ocicka ta krásná -
tot veru celý panímámin zrak ! “
A tretí k Josefu dí práve tak :
„ No je to radost nad radost - jakž, ctený pane mistre ! “
Však Ježíšek kýv' z jeslí prstem svým a pravil bystre :

„ Vy králové jste prišli sem, že já jsem ješte dite,
vyt apoštolum svobody se kdys i ukláníte :
však až já ponarostu v celý muž
a žáku pujde za mnou houfne už,
hned sestrcíte hlavy své pak v strachu dohromady
a budete i tupých od biricu bráti rady.

Ted prišli jste sem s poklonou z té sveta nekde dáli
a sypete mi zlata lesk a kadidlo i chvály,
pak - byste zachovali zlatou svou -
mne korunu necháte trnovou,
a k poslední mé ceste skalní ku Golgate
z vás trí se nedostaví žádný - dím to svatosvate ! “

Král recník s cela korunu si honem k uchu šoupnul,
rád rek' by neco, neví co, a zdá se mu, že zhloupnul.
A na to v tajený se dali šept,
druh druhu ve královské ucho rept :
„ že z tesarky je prece jen, on každým slovem jeví ! “
To ví se : prišli se slávou - jak odešli, se neví.