BALADA RAJSKÁ

Šla Maria, šla do ráje,
kdo ji potkal, pekne klekl,
uklonil se, „ Zdrávas ! “ rekl.
Jenom svatá Eližbeta
nepoklekla, nezdravila;
Maria se zastavila.
„ Poslouchej ty, copak je to ?
Vypadáš jak neduživá -
i tvá zrre celá krivá -
oko mdlé a chuze líná -
vždyt jsi jako umucení,
což ti v nebi zdrávo není ? “
Svatá s výcitkou se staví,
kysele dí : „„ Bože milý,
já mám strašne dlouhou chvíli !- ““
„ Dlouhou chvíli, dlouhou chvíli !
každá patronka své lidi
opatruje, v lásce rídí -
koho pak jsem tobe dala ? “
Svatá zdvihla oci cerné
a dí smutne : „„ Ženy verné !
Pet set let jsern zde už svatou,
hledím, pátrám jak se sluší,
nemám ješte jednu duši.
Jenom jednou prišla zpráva,
že kdes v Cechách žena jistá
je jak andel verná, cistá :
než však zrak muj sletel dolu
na ochranu její ctnosti -
bylo už zas po vernosti ! ““