BALADA MÁJOVÁ

V bílé míse vodu varí
- s úzkostlive bdelou tvárí -
pekná holka, lepých tvaru.
Voda v míse v plném varu,
bubliny jak v dešti chrlí,
a jak holka varu slouchá,
voda kloktá, sycí, hrcí,
jak když cvrcek v hroudách cvrlí,
jak když oknem bzucí moucha,
jak když v dálce povoz hrci.

Houkla pulnoc. Holka klekla,
prsten rychle s ruky svlékla,
hodila jej varné v lu&382;e.
„Svatá panno Petronilo!
Dnešní májové své noci
máš náš osud ve své moci,
ciníš cokoli ti milo -
prosím, prosím, dej mi muže !
Zajisté že muže svého
každého s tvé ruky beru,
nepredpisuju ti veru,
svatá panno, nevybírám,
nemysli si, že se vzpírám
jen ne, probuh zrzavého ! “

Z mísy vreh se páry valí,
a jak holka blíž se kloní,
z páry líbezne to zvoní
jako stríbrem z dálné dálí :
„„ Vidíš, holka, mám te ráda !
Ve kostele ráda býváš,
tenkým hlasem „ Ave “ zpíváš,
dala bych ti kamaráda -
ale koho dát ti, koho ?
Je vás ve vsi trochu mnoho -
zbyl jen hajných synek chudý,
a ten je jak liška rudý;
sivé oci jako liška,
telo vychrtlé jak tríštka,
a je - ““
„„ Dej mi tedy toho ! “