DCEŘINA KLETBA

Což jsi se tak zasmušila, dcero má?
což jsi se tak zasmušila?
Vesela jsi jindy byla,
   nyní přestal tobě smích!

„Zabila jsem holoubátko, matko má!
zabila jsem holoubátko -
opuštěné jediňátko -
   bílé bylo jako sníh!“

Holoubátko to nebylo, dcero má!
holoubátko to nebylo -
líčko se ti proměnilo,
   a potrhán je tvůj vzhled!

„Oh! zabila jsem děťátko, matko má!
oh! zabila jsem děťátko,
své ubohé zrozeňátko -
   žalostí bych pošla hned!“

A co míníš učiniti, dcero má?
a co míníš učiniti?
kterak vinu napraviti
   a smířiti boží hněv?

„Půjdu hledat květu toho, matko má!
půjdu hledat květu toho,
kterýž snímá viny mnoho
   a zbouřenou chladí krev.“

A kde najdeš toho květu, dcero má?
a kde najdeš toho květu
po všem široširém světu?
   v které roste zahrádce?

„Tam za branou nad vršíkem, matko má!
tam za branou nad vršíkem,
na tom sloupu se hřebíkem,
   na konopné oprátce!“

A co vzkážeš hochu tomu, dcero má,
a co vzkážeš hochu tomu,
jenž chodíval k nám do domu
   a s tebou se těšíval?

„Vzkazuji mu požehnání, matko má!
vzkazuji mu požehnání -
červa v duši do skonání,
   že mi zrádně mluvíval!

A co necháš svojí matce, dcero má?
a co necháš svojí matce,
jež tě milovala sladce
   a draze tě chovala?

„Kletbu zůstavuji tobě, matko má!
kletbu zůstavuji tobě,
bys nenašla místa v hrobě,
   žes mi zvůli dávala!“